Často užívaný termín, který má různé významy. Koučování je pojem, se kterým se dnes poměrně často operuje, a to i ve velmi protichůdných významech. Představím zde několik definic koučování, na základě kterých se lze alespoň v základu orientovat ve významu daného pojmu. K základnímu vymezení koučování použiji klasickou publikaci od Johna Whitmora, který píše následující: „Koučování přináší výsledky zejména proto, že vytváří mezi koučem a koučovaným vztah, v němž je kouč koučovanému oporou, a používá specifické prostředky a styl komunikaci. Koučovaný sám, s pomocí kouče, zjišťuje fakta o skutečnosti a uvědomuje si realitu takovou, jaká je. Prvořadý je samozřejmě cíl, kterým je lepší výkon. To, co nás zajímá, je, jak tohoto cíle nejlépe dosáhnout”. [1]

Autor výše uvedené definice tedy zdůrazňuje základní psychologický fenomén jakéhokoliv efektivního rozhovoru (ať již psychoterapeutického, poradenského či koučovacího), který je vytvoření vztahu s klientem. Další důležitou skutečností je v této definici důraz na uvědomování si skutečnosti a jasně definovaný cíl práce, který cílí na zvyšování výkonu.

Autorský kolektiv Haberleitner, Deistler a Ungvari  hovoří o koučování následovně: „Koučování v našem pojetí znamená rozvíjení potenciálu všech pracovníků podle jejich aktuální úrovně rozvoje, aby mohli optimalizovat své výkony. Koučování aktivuje schopnost člověka, aby zvyšoval svůj výkon sám od sebe. Pomáhá mu učit se sám, místo toho, aby jej učil někdo jiný. Koučování znamená, že vedoucí vnímá své úkoly a jedná s pracovníky tak, aby dokázali poznat a rozšiřovat své možnosti a mohli tak zvyšovat svou výkonost a motivaci”. [2]

I v této definici je patrné zaměření na zvyšování výkonu a současně na přenášení odpovědnosti na koučovaného, respektive podřízeného. Současně tato definice ukazuje na učení se ze sebe sama. Zatím jsem uvedl pouze definice pocházející od zahraničních autorů.

Při pohledu na české publikace lze najít následující definici pocházející od Suchého a Náhlovského: „Koučování je vztah mezi dvěma rovnocennými partnery – koučem a koučovaným – založený na vzájemné důvěře, otevřenosti a upřímnosti. Je to specifická a dlouhodobá péče o člověka, o jeho úspěšnost a růst v profesním i osobním životě. Základní metodou kouče je kladení otázek s úmyslem dovést koučovaného k tomu, aby si sám odpověděl, poznal lépe sám sebe i své okolí, stanovil svou vizi budoucnosti, odvodil z ní své cíle a pak je začal krok za krokem uskutečňovat”. [3]

Při pohledu na definici spatřuji jak její silné stránky – např. důraz nejen na pracovní oblast, ale i propojení na osobní život. Současně však pozoruji i určitou slabinu – při výrazu dlouhodobá péče se lze ptát, jak dlouho tedy mám koučování vykonávat? Osobně se domnívám, že je třeba nahlížet na koučování jinak, pokud se bavíme o individuální (či týmové) koučování ohledně specifické  a předem definované zakázky s klientem, versus užívání koučování jako stylu vedení podřízených.

Pokud by zde autoři měli na mysli (respektive explicitně identifikovali), že jde o přemýšlení o koučování jako o stylu vedení, pak nelze na dlouhodobé péči nic vytknout, i když si dovedu představit, že výraz dlouhodobá péče (který spíše připomíná psychologickou či psychoterapeutickou péči) nahradil výraz systematická péče.

Rád bych ještě uvedl jeden velmi zásadní kontrast, který souvisí s úvodním slovem této kapitoly. Na začátku jsem hovořil o tom, že koučování se mluví velmi protikladným způsobem, respektive v chápání, které je velmi vzdálené zakladatelským osobnostem koučování (jako je například právě Whitomore či Gallwey). I takový příklad najdeme v České republice.

V tomto kontextu si dovolím citovat Mikulaštíka: „Koučování – má svoji specifiku v tom, že se jedná o vedení týmu v podobě podpory, rady, konzultace, naslouchání, přesvědčování, navádění určitým směrem, motivování. Je to osobní pomoc v rámci pracovního týmu celku i jednotlivcům, tedy individuálním přístupem. Koučovat může ten, kdo se sám vyzná ve věci, kdo má zkušenosti, protože se rady týkají odborných záležitostí, pracovních problémů, zaměstnaneckých problémů”. [4]

Takovouto definici koučování považuji subjektivně za nešťastnou. Dávání rad považuji spíše za otázku mentoringu. Konzultaci považuji za samostatný styl vedení rozhovoru. Přesvědčování dle mého názoru do koučování vůbec nepatří, a není to tedy úkolem kouče. Stejně tak nerozumím Mikulaštíkově sdělení, že koučovat může jen ten, kdo se věci vyzná, respektive kdo je odborník na danou problematiku.

Právě jako kouč považuji za velkou přednost tu skutečnost, že nemusí být odborníkem na danou problematiku, nýbrž jsem pouze odborníkem na vedení rozhovoru, tj. na koučování. Pokud chtěl Mikulaštík lépe specifikovat svůj postoj, spíše bych hovořil o vedení lidí pomocí mentoringu a koučování. To by mohlo částečně vystihnout jeho sdělení, respektive zpřesnit jeho definici.

Abych část o definování koučování zakončil pozitivněji, nabízím vlastní pohled či pokus o vymezení koučování. Koučování lze volně definovat jako specifický styl vedení rozhovoru, při kterém nemusíme být odborníky na samotný problém a jeho řešení, nýbrž právě na vedení rozhovoru. Toto vedení rozhovoru se zaměřuje zejména na kladení otázek, pomocí kterých provádíme koučovaného jeho tématem, které chce řešit, tj. zakázkou (kontraktem, dohodou, etc.), na které se kouč s koučovaným na začátku dohodli.

[1] WHITMORE, John. Koučování. Praha: 2001, s. 19.
[2] HABERLEITNER, Elisabeth, DEISTLER, Elisabeth, UNGVARI, Robert. Vedení lidí a koučování v každodenní praxi. Praha: 2009, s. 31.
[3] NÁHLOVSKÝ, Pavel, SUCHÝ, Jiří. Koučování v manažerské praxi. Praha: 2007, s. 15.
[4] MIKULAŠTÍK, Milan. Manažerská psychologie. Praha: 2007, s. 206.